Z pastorální konstituce Druhého vatikánského sněmu o církvi v dnešním světě

(Gaudium et spes, n. 93)

Křesťané pamatují na Pánova slova: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35),

a proto nemohou mít vroucnější přání, než aby sloužili lidem dnešního světa stále velkodušněji a účinněji. Věrně se proto drží evangelia

a využívají jeho síly. A tak se spolu se všemi, kdo milují a hledají spravedlnost, ujímají ohromného díla, které mají zde na zemi uskutečnit a z něhož budou skládat účty tomu, jenž bude posledního dne všechny soudit. Ne všichni, kdo říkají „Pane, Pane“, vejdou

do království nebeského, ale ti, kdo plní Otcovu vůli (srov. Mt 7,21)

a zdatně přikládají ruku k dílu. Otec chce, abychom ve všech lidech viděli a účinně slovem i skutkem milovali Krista jako bratra, vydávali tak svědectví Pravdě a zprostředkovali tajemství lásky nebeského Otce druhým. Tím povzbudíme lidi na celé zemi k živé naději, která

je darem Ducha Svatého, aby nakonec byli přijati do míru a nejvyšší blaženosti, do vlasti, která se skví slávou Páně.
„Tomu pak, který má moc vykonat na nás věci nad pomyšlení nesmírně vznešenější, než my prosíme nebo chápeme, tomu buď sláva v církvi ve spojení s Kristem Ježíšem, po všechna pokolení na věčné časy. Amen.“ (Ef 3,20-21).